Myši a spol. nemám rád
Těžko by mě někdo mohl osočovat, že nemám rád zvířata. Ve skutečnosti je mám velice rád. A to i ta domácí, i ta volně žijící, ta z našich končin i ta exotická. Některá z nich miluji, některá bez problémů toleruji. Ale stejně jako snad všichni našinci mám i já tvory, které za oblíbené rozhodně nepovažuji. Které nemám ani trochu rád. Což ale není způsobeno tím, že bych k nim měl nějakou neopodstatněnou averzi. Můj odpor k nim je rozhodně odůvodněný.
Mezi zvířata, která nemám ani trochu v lásce, patří kromě krev sajícího hmyzu hlavně drobní hlodavci. Když vidím, jak třeba nějaká kočka nebo had loví myš, jsem na straně takového lovce, a kdyby to šlo, vykázal bych něco jako myši, krysy nebo potkani ze svého širokého okolí. Protože nestojím ani o to, aby mi tito ničili můj majetek, ani o to, aby mě potenciálně ohrožovali nějakou přenosnou nemocí.
Ale má snaha takovým hlodavcům vzdorovat nebyla nikdy příliš úspěšná. Kdybych po smrti zjistil, že je svatý Petr u nebeské brány myš, bylo by mi hned jasné, že se do nebe nedostanu. A že by mě myší tribunál ztrestal za genocidu, které jsem se na své chatě na myších za tu řadu let dopustil. A čeho jsem dosáhl? V mých pastičkách skončila myší skutečně spousta, ale přesto jsem se jich tam nezbavil. Vesele se množily a přicházely tak pořád další a další.
A stejně je tomu i v případě mnoha jiných lidí. I ti někdy hubí myši a jiné hlodavce ve snaze uchránit před nimi své potraviny a jiný majetek, ale ani ti nejsou moc úspěšní. Protože na tyto tvory platí vlastně jediné. Povolání deratizátorů. Jen ti dokážou ony nepříjemné hlodavce dost efektivně hubit a komplikovat jim přístup do našich domovů. Což je důležitá pomoc. Jenom s pomocí odborné deratizace Karlovy Vary ani jiná z našich měst nezaplavili hlodavci, kteří jsou nám lidem na obtíž a se kterými se tedy musí vést nikdy nekončící boj.